Please don´t judge me... And I won´t judge you.

února 28, 2016 Lenka Bořecká 2 Comments

Neustále se vracím k jedné otázce. Co můžu udělat proto, abych žila šťastnější a vyrovnanější život? Někteří z vás možná odpověď naleznou lehko, někteří z vás hůř a někteří třeba odpověď nenajdou žádnou. Z mých zkušeností vím, že odpověď na tuto otázku není jedna, ani dvě a ani tři. Je to celá množina odpovědí, které tvoří jakýsi systém. Uděláš jednu věc a ta tě navede na druhou a ta pak na třetí a jde to pořád dál. A my pookříváme a mění se nám pěkně život a nakonec jsme opravdu šťastnější a spokojenější. Ale důležité je vědět, že se nikdy nezmění svět kolem nás, ale musíme to udělat my sami. A pro sebe.


2 komentářů:

Svátek

února 14, 2016 Lenka Bořecká 0 Comments

Svatý Valentýn. Svátek všech zamilovaných. Dneska. OK. No, sice to není český svátek a celkově ho tak moc neschvaluju, ale myslím, že ta myšlenka tohoto svátku není špatná. Vždycky jsem tvrdila, že by to nemělo být o jednom dni, že by se láska měla vyznávat častěji. Ale s postupem času přicházím na to, že to tak není.

0 komentářů:

Umění ,,být sám"

února 11, 2016 Lenka Bořecká 0 Comments

Vždy jsem obdivovala nezávislé, seběvědomé lidi, kteří si stojí za svým a žijí sami za sebe. Záviděla jsem jim ten vnitřní klid a vyrovnanost a především jsem jim záviděla to, že se nebojí samoty. Každý je v podstatě sám, ale za důležité považuji to, jak se se samotou dokážeme vypařádat.

Já jsem vždycky patřila mezi typ lidí: ,,Pujdeš tam semnou, ať tam nejsu sama?", ,,Já na tebe počkám, nechcu jít sama.", ,,To je super, že ty přijímačky máš ve stejný den, nerada totiž do Brna jezdím sama." Jednoduše řečeno, když jsem byla s někým, cítila jsem se víc v bezpečí. Co kdyby se náhodou něco stalo?! Neuměla jsem spoléhat sama na sebe a navíc, bála jsem se být sama. Strašný pocit! Přišlo mi jednodušší se opřít o někoho jiného, spoléhat se na někoho jiného. Ono naučit se žít sama se sebou, se svými myšlenkami, strachy a obavami není vůbec jednoduché. Dřív bych snad nešla ani sama do odchodu v naší vesnici nebo bych se nikdy nešla projit jen tak sama. Směšné, ale je to tak.

Toto všechno tak trochu souvisí s mým postojem k lidem. V dřívější době mi až moc záleželo na tom, co si o mě ostaní myslí, jak na ně působím. Bála jsem se říct ne, být samostatná. Nikdy jsem se nebála říct svůj názor, ale vždy jsem ho upravila tak, aby se nikoho nedotkl. Měla jsem strach z toho, že bych mohla stratit přátele, kdybych řekla něco, co by se jich dotklo. Bála jsem se konfliktů, chtěla jsem být se všemi za dobře, což je nesmysl. Vždy se najdou lidi, kteří vás mají rádi, stejně jako ti, co vás nesnáší.

Ona ta samota není ale zas tak špatná věc. Když člověk jedná na vlastní pěst, naučí se lépe znát sám sebe, své možnosti. Naučí se žít sám se sebou a především být sám sebou. Samota představuje také sílu a velkou volnost. Jsem ráda, že jsem prolomila tu zeď strachu a že můžu volněji dýchat. Naučit se spoléhat sám na sebe, nebrat názor ostatních osobně a žít si svoje je snad nejlepší terapie jak si začít víc věřit a být volný.

Vždycky budu potřebovat své přátele a rodinu. To se nikdy nezmění. Ale už vím, že není nic víc, než umění ,,být sám". Ne bez lidí, ale samostaný, sebevědomý, silný a volný. Věřit sám v sebe je totiž ta největší zbraň, kterou člověk má.

Love you all, Lenja


0 komentářů:

Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)