Escape plan
Život se skládá z momentů. Z momentů, které tvoří mozaiku života. Jaké klišé že?! Ale je tomu opravdu tak. Když tak nad tím přemýšlím, tak ani nevím, kdy jsem se rozhodla podniknout, to co mám teď v plánu a co teď visí přede mnou jako velký vykřičník. Kecám. Vím přesně, kdy jsem se rozhodla. To předtím jsem napsala jenom proto, aby to znělo více poetičtěji. :D
Pro tento plán jsem se rozhodla v den mých 24. narozenin. Nevím, jak to máte vy, ale já vždycky, když mám narozeniny, tak Bůh ví proč, prožívám obrovskou krizi mého vlastního malého vesmíru. Ne kvůli věku. Ten mě zatím opravdu netrápí. Spíš vždycky přemýšlím nad tím, kam ten můj život spěje, jaký mám kolem sebe lidi a jestli jsem vůbec šťastná. A toho 14. ledna 2018 jsem zjistila, že sakra vůbec nejsem šťastná. Ale jako vůbec. Došla jsem na to, že vztahy kolem mě, mě vůbec nenaplňují, že to chci mít v životě jinak. Zjistila jsem, že se plno věcí bojím, naprosto zbytečně. Zjistila jsem, že jsem až příliš hluboko zaklesnutá v bahně pohodlnosti svého vlastního života. A pokud to tak půjde dál tak to dál nepůjde. Sestavila jsme si v hlavě plán. Takzvaný "escape plan" ze svojí vlastní bubliny.
Podala jsem přihlášku na Erasmus. Nic světového. Pro mě však docela velký krok skrz to, že si absolutně nevěřím v svých anglických komunikačních schopnostech a nikdy v životě jsem nebyla takhle dlouho sama v cizí zemi. A jelikož má život smysl pro humor, tak na mě vymyslel takovou hříčku. Jako první možnost kam vyjet jsem uvažovala Polsko. Nevím proč. Nikdy jsem v té zemi nebyla a jaksi i v důsledku menší finanční náročnosti mě Polsko přitahovalo. Potom ale, protože má mysl je přelétavá a ráda vymýšlí nové věci, jsem chtěla jet do Slovinska do Lublaně. Krásná země, krásná příroda. Pro mě top destinace. Jelikož ale téměř nic v životě nejde podle toho, jak to sami chceme, tak mě přijali do Polska do Lublinu. Ano, pokud se divíte, že názvy měst jsou podezřele podobné, tak to opravu není vtip. On ten první záměr jet do Polska se asi spojil s touhou studovav Lublani. Takže jsem nakonec skončila v Poslu v Lublinu. Celkem vtipný, nemyslíte? Každopádně ještě tam nejsem, tak nic nechci zakřiknout. Nicméně blíží se to mílovými kroky, ani ne za měsíc tam odjíždím.
No a aby toho nebylo málo a jelikož se snažím být finančně nezávislá (ok, zatím se mi to moc reálně nedaří), tak jsem se rozhodla, že si na ten erasmus pojedu vydělat do Belgie. Jsem tu už pátý týden a ani za nic se mi nechce domů. Ale všechno má svůj a moje 5týdenní zkušenost v Belgii končí tento pátek. A co mi to dalo? Zjistila jsem, že dokážu pracovat 10 hodin denně 5 dní v týdnu a mít u toho ještě docela dobrou náladu. Zjistila jsem, že když potřebuju, tak jsem schopná si pravidelně vařit a dokonce i docela zdravě. Zjistila jsem, že mi docela nevadí bydlet na baráku s 12 dalšíma cizíma lidma. A taky jsem zjistila. jak rychle mi lidi a cizí místa dokáží přirůst k srdci. A to jsem sama sobě nevěřila, že odjedu a že to tu zvládnu. Ještě na hranicích jsem se ptala sama sebe, jestli je to vážně realita a jestli ten svůj plán skutečně realizuju. Teď, když si na to vzpomínám, mi to přijde docela úsměvné.
No a co bych napsala na závěr? Ani pořádně nevím. Jaksi mi došly ty správný, výstižný slova, co by to všechno shrnovaly. Upřímně, když se nad tím zamyslím a podívám se už víc než půl roku zpět, tak musím uznat, že tehdy by mě ani nenapadlo, kam se dostanu a že budu mít odvahu realizovat svoje plány. A tady jsem. Sama nemůžu uvěřit tomu, jaký skvělý půl rok jsem měla a jak se to všechno vyvíjí dál. Kolik úžasných lidí jsem potkala a kolik jedinečných zážitků jsem zažila. No nemyslete si, nebylo to vždycky stoprocentní. Nebylo to pořád růžový, ale o tom to není ne?
Jen chci říct, že nic není nemožný a jediný, co nám brání ve splnění si našich plánů a cílů, jsme opravdu mnohdy jenom my sami.
Lenka
No a aby toho nebylo málo a jelikož se snažím být finančně nezávislá (ok, zatím se mi to moc reálně nedaří), tak jsem se rozhodla, že si na ten erasmus pojedu vydělat do Belgie. Jsem tu už pátý týden a ani za nic se mi nechce domů. Ale všechno má svůj a moje 5týdenní zkušenost v Belgii končí tento pátek. A co mi to dalo? Zjistila jsem, že dokážu pracovat 10 hodin denně 5 dní v týdnu a mít u toho ještě docela dobrou náladu. Zjistila jsem, že když potřebuju, tak jsem schopná si pravidelně vařit a dokonce i docela zdravě. Zjistila jsem, že mi docela nevadí bydlet na baráku s 12 dalšíma cizíma lidma. A taky jsem zjistila. jak rychle mi lidi a cizí místa dokáží přirůst k srdci. A to jsem sama sobě nevěřila, že odjedu a že to tu zvládnu. Ještě na hranicích jsem se ptala sama sebe, jestli je to vážně realita a jestli ten svůj plán skutečně realizuju. Teď, když si na to vzpomínám, mi to přijde docela úsměvné.
No a co bych napsala na závěr? Ani pořádně nevím. Jaksi mi došly ty správný, výstižný slova, co by to všechno shrnovaly. Upřímně, když se nad tím zamyslím a podívám se už víc než půl roku zpět, tak musím uznat, že tehdy by mě ani nenapadlo, kam se dostanu a že budu mít odvahu realizovat svoje plány. A tady jsem. Sama nemůžu uvěřit tomu, jaký skvělý půl rok jsem měla a jak se to všechno vyvíjí dál. Kolik úžasných lidí jsem potkala a kolik jedinečných zážitků jsem zažila. No nemyslete si, nebylo to vždycky stoprocentní. Nebylo to pořád růžový, ale o tom to není ne?
Jen chci říct, že nic není nemožný a jediný, co nám brání ve splnění si našich plánů a cílů, jsme opravdu mnohdy jenom my sami.
Lenka
Escape plan zná jako plán útěku a já si myslím, že utíkání nikomu nic dobrého v životě nepřinese. Problémům se musí člověk stavět čelem. Já si kdysi taky sáhl na dno. Peníze jsem neměl a bydlel jsem prakticky ve sklepní kóji u kamaráda. Ale postupně jsem se z toho dostal, poplatil dluhy a dneska si můžu dovolit dva dny nepracovat, protože mám zlato a nemovitosti jako investici. :) Je to všechno o nějakém vlastním názoru a hlavně pozitivním postoji. A samozřejmě velké hromadě odhodlání. ;-)
OdpovědětVymazatKaždý z nás by měl mít asi takový podobný escape plán, jako popisuješ v tomto článku :-) Sama jsem se dlouho bála opustit práci, která mne vůbec nenaplňovala a chodila jsem do ní vlastně jen ze zvyku. až jsem si řekla dost. Bála jsem se sice, že si dlouho žádnou práci nenajdu, ale opak se stal skutečností. Velice rychle jsem si sehnala místo v Náš chléb, kde mě pracovní pozice skutečně baví :-)
OdpovědětVymazat