Vrnění, aneb je nám to opravdu jedno?

ledna 11, 2018 Lenka Bořecká 2 Comments

Než začnu psát slova, která vám chci říct, musím se přiznat, že jsem nikdy v životě neměla v plánu psát článek o tomto tématu, nebo jemu podobné. Donutily mě k tomu okolnosti, které mi přijdou nanejvýš znepokojující. A teď už k samotnému článku.

Jedna věc, která ke mě neodmyslitelně patří, je láska. Krom jiných velkých lásek, které mám, je moje obrovská láska ke kočkám. Domnívám se, že za to může určitý čarodějnický gen za staletí zmutovaný, jenž byl předávám z generace na generaci. :-D Jasně, miluju i ostatní zvířata, ale ke kočkám chovám zvláštní úctu. Je to pro mě jakýsi symbol posvátnosti, vznešenosti a volnosti. Již dřív jsem se snažila dojít na to, kde se ve mě tato myšlenka bere a odpověď je: nevím. Prostě to ve mě je.

Je tedy více než jasné, jak to se mnou a s kočkama odmalička vypadalo. Je to zvláštní, právě se mi vybavila stará vzpomínka na krále naší domácnosti, když jsem byla strašně malinká a bydleli jsme ještě u babičky. Tím král byl velký mourovatý kocour, nepochybuji o tom, že se jmenoval Mourek. Originální jména, to byla vždycky rodinná specialita. :-D A na jeho asi pět koťat, která jsme vozily se ségrou v kočárku v oblečcích od panenek. Och, jak krásné jsme měla dětství.

A tam to začalo. Neoblomné nutkání a touha zachraňovat kočky. Nebo spíše touha mít kočku. Kvůli ségřiné alergii a nevoli taťky jsme jako mazlíčky měli maximálně rybičky a želvy. Rozumějte, nestěžuji si, jen vám to prostě nenahradí hebkost zvířecí srsti. První chlupaté zvířátko jsme měli až po rozvodu rodičů něco přes tři roky zpět, a tím byl náš králíček Shannon. Buď mu zem lehká. A pak jsme si pořídili Můrka, první kočku naší domácnosti. Už dřív jsem měla snahy protlačit nějakou tu kočku domů, ale zůstalo to jen u toho zachraňování, pár dní krmení a pak předání majiteli, kterému se zatoulala.

Velký zlom nastal rok a půl zpět, když jsme v krabici v lese našli malou Krysečku. Teď už je to teda druhá kočka naší domácnosti a říkáme jí Drak. V době, když jsme ho našli to bylo dvoutýdenní koťátko, které nebylo schopné (naštěstí) vylézt z krabice od bot, do které ho někdo dal a odložil v lese. A Krysečka jsem mu říkala proto, že byl tak malinekej, že se mi vlezl do dlaně. V té době jsem byla dost znepokojená z toho, jak někdo může tak malé, ani neodkojené koťátko nechat v krabici v lese, křičet o pomoc. Podle mě tam nebylo samo, jen jako jediné nedokázalo vylézt z krabice. Rozumím tomu, že péče o jakékoliv zvíře je nákladná, ale zbavovat se zvířecích drobečků takovým způsobem nepovažuju ani při nejmenším za správné.

Další příhoda, opět ne velmi šťastná, se přihodila, když taťka u nás na dvoře objevil malou šedou kočičku, která byla neskutečně přítulná. Říkali jsme jí Fuňka, protože strašně hlasitě dýchala. Byla u nás sice jen pár dní, ale těch pár dní mi stačilo k tomu, aby mi došlo, že ve světě fakt není něco v pořádku. Fuňka byla dost nemocná, zanedbaná. Měla neskutečnou rýmu, chytala záchvaty pčikání, a proto taky tak hlasitě dýchala. Krom toho měla v uchu hnisavý zánět ze svrabu. Nález jsme nahlásili na úřad a nechali vyhlásit. Přihlásila se o ni paní, která nám telefonicky řekla, že kočička je její, že je to jejich miláček, že má doma ještě osm nebo sedm koček, o které se stará. Když jsme jí řekli, že je moc nemocná, tak řekla, že už dlouho si ji snaží léčit, ale že to nezabírá, tak ji léčí bylinkama. Aha! Kočku?!
Rozumím tomu, když někdo miluje kočky a chce se o ně starat. Nepochopím ale to, když se tedy o kočku někdo stará a miluje ji, jak může být takhle zanedbaná. Krom toho, pokud má paní osm koček, tak se vsadím, že svrab v uších mají všechny, protože je to přenosné. Sama zvěrolékařka odhadovala, že se Fuňka asi dost dlouho už toulá, protože byla také docela hodně vyhublá, protože přes nachlazení nemohla ani pořádně žrát.

Poslední případ, který je dost čerstvý, jsou dvě malé kočičí dámy, které jsou ještě u nás, než si je vyzvedne nová majitelka. Tyhle dvě kočičky se potulovaly už dva týdny po jedné vesnici, schovávaly se pod mostem a vsadím se, že kdyby mrzlo, tak už je po nich. Když jsem ty špinavý, nemocný, podvyživený tvorečky poprvé viděla, chtělo se mi opravdu brečet! Zánět spojivek, svrab v uších a zánět kůže na zadních nožičkách jedné z nich - to je jejich diagnoza. Krásný je to, jak se o sebe starají a že v tom utrpení nebyly samy. Budou mít nový domov, kde se o ně dobře postarají.

Teď se zamysleme. Považujeme se za nejvyšší živočišnou rasu. Homo sapiens sapiens. Člověk moudrý nebo také rozumný. A přitom se často chováme hůř jak zvířata. Máme mozek od toho, abychom ho používali! Děláme rozhodnutí, za které bychom měli mít zodpovědnost, ale často před zodpovědností zabouchneme dveře. Jsme zpohodlnělí a často nám nedochází, že tu nejsme sami! Sami fungovat nedokážeme, jsme závislí na tolika věcech, že si to ani přes tu naši nadutost a "schopnost přemýšlet" nedokážeme přiznat. 

Pořídíme si "mazlíčka" a pak zjistíme, že to není zas taková sranda se o něj starat. Žere to náš čas a peníze. A nám se přece nechce, nechce se nám náš čas podřizovat zvířeti. Jednoho dne, až nás to opravdu přestane bavit, tak za ním zabouchneme dveře. Ale to zvíře, jak přežije, bude mít kde spát, kdo se o něj bude starat? Nebude trpět? Na to už se neptáme. A co když kočky nevykastrujeme? Co ty malý koťátka? Kdo se postará o ně? Fakt je necháme někde venku umřít? Humánní jako prase, opravdu!

Rozumím tomu, že spousta lidí je spíš team psy než kočky, ale to neznamená, že by ta zvířata měla trpět. Žádný zvíře by nemělo trpět. Pokud vím, že se o zvíře nedokážu nebo nechci starat, tak snad podniknu takové kroky, aby se zvíře dostalo do rukou takového člověka, který o něj má zájem! Když vím, že nechci aby moje zvíře mělo mimča, tak ho nechám vykastrovat. U koček, které se toulají venku to platí dvakrát! Útulky jsou přeplněný a myslím, že je to kvůli ignoranství a blbosti lidí!

My doma nejsme žádná záchranná stanice, jen prostě nestrpíme, když zvířata trpí. A protože máme čarodějnický gen, tak zachraňujeme kočky. Pak ty kočky zachraňují nás. Kolik péče my dáme do nich, ony nám to vrátí milionkrát víc. Vracejí nás do přítomného okamžiku, kdy díky nim můžu být nekonečně šťastná. Šťastná v okamžiku, kdy vidím, jak honí plastovou myšku po celém bytě, užírá nám z talířku maso, hlídá veškerou tvoji činnost a pak se ti svalí na klín a usne. A vrní tak, že to slyšíš do vedlejšího pokoje.

Nebuďme lhostejní ke kočkám. Nebuďme lhostejní k psům. Nebuďme lhostejní k žádným zvířatům.

Lenka