Ty jsi tak strašně pozitivní...

června 26, 2018 Lenka Bořecká 2 Comments


Ty jsi tak strašně pozitivní. Jde z tebe velmi dobrá energie. Když ty jsi furt tak veselá. Ty se stále jen usmíváš. Vypadáš tak spokojeně. Vypadám?... Tyhle věty slýchám velmi často. Častěji než bych chtěla. To vše mi dokazuje jen to, jak dobrý jsem lhář. A že jsem lhář fakt perfektní. Kdyby existovali nějaké Liar Awards, myslím, že bych nevyhrála jen jednu sošku.

Obecně lhaní nemám ráda a velmi nerada to vědomě dělám. Nerada někomu lžu. Vyhýbám se tomu. Snažím se být upřímná. Problém je ale ten, že v tomto případě lžu hlavně sama sobě. A to je úplně jiná kapitola. To dělám vědomě i nevědomě. Občas dost často. Ale proč? Protože. 


Protože se snažím v první řadě přesvědčit sama sebe, že to jak se cítím, není zas tak hrozný. Usmívám se, i když se často na úsměv vůbec necítím, aby mozek vyrobil ještě aspoň malou trošku serotoninu. Mám ho málo, zdá se. Druhý důvod, proč to dělám, je ten, protože věřím v to, že úsměv boří hranice. Ty sociální. Zdá se pak, že jste lidem přístupnější. A já mám lidi ráda, ráda se s něma bavím, ráda poslouchám jejich příběhy. Aspoň na chvíli se tak necítím sama. Je to taková, někdy příjemná, nálepka na vlastní "bolístku". Někdy velmi účinná napuštěná smysluplnou konverzací, která je oboustranně prospěšná, nebo plná legračních příběhů a historek ze života. To mám ráda. A potom jsou tu ty méně respektive absolutně neprospěšné náplasti nasycené snůškou sebestředných keců o ničem. I to se stává. Takovou náplast raději rychle strhávám a odcházím. Potom je tu ještě třetí bod. Já osobně tomu říkám zlatá hrana začarovaného trojúhelníku. Příliš poetický název pro lidské ignoranství. Ruku na srdce, kde chce poslouchat, že vám není dobře, že v sobě máte určité rány a nevíte, jak je zacelit? Nikdo. Většinou. A tak se raději usmívám. Mám dost těch nepřítomných pohledů do telefonu, když se snažím někomu něco povědět. Něco, co může být vážné a osobní. Mám dost těch rad, které stejně absolutně nikam nevedou. Jediné, co potřebuji, je chvilka opravdového lidského naslouchání. Nic víc. To ale, zdá se, umí a je ochotno podstoupit strašně málo lidí. Vzácný vzorek populace, který by měl být chráněný. 

Takže ano, lžu. Dělám to nerada a ještě méně ráda to přiznávám. Ochranný mechanismus. Stejně jako má ježek bodliny, tak já mám tohle. Úsměv. Ten úsměv není lež, ten je vždycky pravý, protože jsem se pro něj sama a dobrovolně rozhodla. Lež je to, že se zdám vždycky veselá a šťastná. Dvě zcela odlišné věci.

Smyslem není to, aby mě někdo litoval nebo víc poslouchal. Věci jsou, tak jak jsou z nějakého důvodu. Smyslem je se nad věcmi, situacemi a lidmi víc zamýšlet, teda pokud vám na tom záleží. Jinak to nedělejte.

Ona totiž pravda nemusí být na první pohled zřejmá. A co se zdá, často není pravdivé. Pokoušejme se nahlížet pod povrch, každý máme něco skrytého pod kůží. Něco, co nás trápí a nevíme si s tím rady. Buďme lepšími posluchači. Přítomnými posluchači. Otevírejme dveře konverzaci, vzájemné lidské blízkosti a surové realitě našich vlastních osobností. Nechme vlastní ega chvíli stranou a buďme otevření a upřímní.

Třeba pak bude potřeba méně vztahových poradců, psychologů, antidepresiv a léčitelů.

You Might Also Like

2 komentáře:

  1. Já lhát neumím, většinou je na mě všechno vidět. Moc dobře rozumím té touze po tom, aby ti někdo naslouchal, to mi taky často chybělo. Lidi hned radí, ale aby skutečně vyslechli, to většinou nedokážou. Asi tu chybu taky někdy dělám.

    OdpovědětVymazat
  2. Je to veľmi pekný príspevok a blog takisto :) V niektorých riadkach som sa našla :D
    Určite dávam odber :)
    Budem rada ak pozrieš aj môj blog: http://lifeforjul.blogspot.com/

    OdpovědětVymazat