Goodbye my lover

července 07, 2019 Lenka Bořecká 1 Comments


Začnu trochu klišé. Život není jednoduchý. Je to změť totálně neočekávaných náhod a zvláštních situací. Snad ničí cesta nevede přímo a je potřeba očekávat, že k cíli se člověk může dostat zcela překvapivým směrem. To samé platí i pro naše sny, protože mnohdy naše sny jsou našimi cíli. A já jeden moc krásný sen žila, ale jak je to přirozené, ze snu se většinou vzbudíme. A nakonec ten sen vůbec nebyl mým cílem, jak jsem si na začátku myslela. Je pro mě víc než důležité být šťastná a dělat v životě věci ne jen tak zbůhdarma, ale věci co mě naplňují a dávají smysl. Už jen tento úkol je dost těžký. Občas se ptám sama sebe jestli dělám správně, to co dělám. Ale to nevíme nikdo, ne? Všichni tak nějak bloudíme vlastním životem a děláme, co si myslíme, že je pro nás nejlepší. Žádná lidská bytost totiž nemá návod, jak jít životem bez šrámů a bez nějakých těch dost blbých a nepříjemných situací. Tomu se přece říká zkušenosti.
I já jsem takhle krásně získala jednu moc pěknou životní zkušenost. Znáte ji asi všichni. Jedna z nejtěžších věcí je nechat odejít z našich životů lidi, které milujeme nebo jsme milovali. Ne proto, že by ty osoby do našeho života patřili v přítomném čase. Ale proto, že ta láska a krásný pocity stále žijí v našich vzpomínkách. Řeknu vám, je to kurevsky těžký nechat to být. Ale co bylo předtím, není teď. Některý věci se už prostě, ať chceme sebevíc, vrátit nedají. A tak zůstanou jenom ty vzpomínky. Neskutečně krásný vzpomínky, u kterých běhá mráz po zádech, jak to bylo až neuvěřitelně nádherný. Vzpomínky, který časem vyblednou a zmizí stejně jako láska a bezedná bolest spojená s rozloučením. A protože mám v sobě podle určitých lidí masochistické vlohy (a nemužů říct nic víc než, že jim dávám za pravdu), jsem se rozhodla, že potřebuju uzavření této kapitoly drastičtějším způsobem, než jsou jen neskutečně mučivé krásné vzpomínky. Rozhodla jsem se, že se s ním musím ještě vidět, pohladit ho, pochopit, co se vlastně stalo, a dát mu sbohem v reálném čase. A ne jen přes Whatsapp videocall. Přece jen je to moje první láska, první a možná poslední pohádka. Člověk, který mě zná od A až do Z, nejlepší přítel. Ale především člověk, který mě naučil milovat samu sebe. A ačkoliv oba dobře víme, že nemůžeme být spolu, tak jsem si naprosto jistá, že ho v srdci budu mít vždycky. Tak jsme se viděli, mluvili a pochopili se. Řekneme si sbohem a už se možná nikdy v životě neuvidíme. Už k sobě nepatříme. Jdeme každý naprosto jiným směrem. Každý máme jiné životní poslání. Bylo potřeba to pochopit, zažít to spolu. Už jsme jinde, jsme jiní lidi. Přesto nikdy nezapomenu, stále v sobě budu mít vzpomínky. Nechám je bolet, nechám je žít, protože v nich žije on. Tak, jak jsem ho milovala. Ať se stane cokoliv, nikdy nezapomenu na to, co jsme spolu prožili, jak jsem se neskutečně milovali. Jak na ač krátkou chvíli jsme pro sebe tvořili celý vesmír. A taky nikdy nechci zapomenout na to, co jsme si řekli první večer, když jsme se potkali. Ta věta zněla: Prosím, nikdy mě neopouštěj. Ale stalo se. Ze snu, ať je sladký a krásný sebevíc, se stejně jednou probudíme. A jak jsem si napsala v průběhu prvních pár dnů, když jsme se do sebe zamilovali:
My už jsme se našli, ale je potřeba jít dál. A možná i začít hledat něco nového někde jinde. Loučení není jednoduchý a proto za sebe nechám mluvit slova někoho jinýho... Good by my lover, good my friend, You have been the one. You have been the one for me.

You Might Also Like

1 komentář:

  1. Veľmi pekne napísaný článok. Budem veľmi rada ak sa zastavíš aj na mojom blogu.
    Môj blog: http://lifeforjul.blogspot.com/

    OdpovědětVymazat